Pohádková zima v Jizerských horách a ledové stěny Velkého Štolpichu
První letošní velkou procházku jsme zamířili za krásnými místy severních svahů Jizerských hor. Cesta „za sněhem“ ze zimní kalamitou postižené Prahy tentokrát vyznívala poněkud zvláštně, zejména když Petříně bylo tentokrát více sněhu než na vrcholcích Jizerek, ale přece jenom hory jsou hory… Výchozím místem našeho zimního výletu bylo krásné poutní městečko Hejnice se známou a impozantní bazilikou Navštívení Panny Marie. Tady jsme se sešli v silné labradoří sestavě - Ulli, Charlie, Meggie a Francis a bohužel bez nevolností trápené Olli jsme vyrazili na dlouhé a náročné stoupání na kopec se skalní vyhlídkou Ořešník a k cíly našeho výletu Štolpišským vodopádům. Sněhu a zimy jsme si nakonec všichni užili dosyta. Labíci ty své psí zábavy, které jsou ve sněhu ještě mnohem zábavnější a my krásné zimní přírody. Vrchol Ořešníku s krásným výhledy do údolí a mohutné ledové stěny v okolí Štolpišského vodopádu to byl nezapomenutelný zážitek. Je tu krásně a už nyní je jasné, že se sem určitě v létě vrátíme … na vodopády.
Hejnice - německy Haindorf, městečko a slavné poutní místo v údolí Smědé na úpatí severních svahů Jizerských hor. V 16. stol. byla v okolí těžena železná ruda, později bylo založeno také několik textilních továren. Statut města získala obec Hejnice v roce 1917. Poutě se zde konaly už ve 13. století . Pověst praví, že toto prastaré poutní místo bylo založeno již v roce 1211 chudým sítařem a řešetářem z nedaleké obce Lužec. Jednou takhle ležel pod košatou lípou a černé myšlenky mu nedaly odpočinout – žena a dítě byly vážně nemocné, nevěděl, jak jim pomoci. Náhle se před ním zjevil anděl a poradil mu, že jeho blízcí se uzdraví, pokud na lípu umístí sochu Panny Marie. Řemeslník tak učinil a rychle přivedl k sošce manželku i s dítětem. Panenku pohladil, uctivě poprosil a opravdu – obě dvě byly rázem zdravé. Zpráva o tomto zázraku se samozřejmě velmi rychle rozšířila mezi ostatní lid a ke kouzelnému stromu začaly proudit davy chorých věřících s úmyslem vymodlit si zdraví. Vedle víry měl na uzdravování nemocných určitě vliv i nedaleký léčivý libverdský pramen, který poutníci pili. Přestože cesta tmavými horskými hvozdy byla značně náročná, nebezpečná pro časté konflikty s lupiči a zloději, proudilo postupem času do Hejnic stále více věřících. Později byl na místě, kde stávala lípa se soškou Mater Formosy, postaven důstojný dřevěný kostel, jenž však postupem času nedostačoval obrovskému počtu poutníků, a proto byl roku 1252 nahrazen kamennou kaplí s gotickým klenutím, jež je možné v chrámu spatřit dodnes.
Mezitím kostel několikrát změnil majitele. Přemyslovci jej prodali Bibrštejnům a poté připadl v polovině 16. století pánům z Redernu. Ti se sice zasloužili o otevření dolů na železnou rudu a následné zbohatnutí obce, avšak katolický kostel se protestantským Redernům stal trnem v oku a nechali ho zavřít. Po bitvě na Bílé hoře byli naštěstí nuceni odejít a nový majitel panství, Albrecht z Valdštejna nechal svatostánek opět otevřít. Krátce po jeho smrti daroval císař Ferdinand II. celé liberecké panství tyrolským Gallasům (roku 1634). Za jejich vlády dosáhl věhlas poutního místa svého vrcholu, na tradiční mariánské svátky se každoročně scházelo kolem sedmi tisíc poutníků. Příchozí sem mířili přes Jizerské hory hned po třech poutních cestách – německé, polské a české. A protože jich pořád přibývalo, rozhodl se hrabě Ferdinand Gallas povolat do Hejnic bratry františkány, aby sloužili věřícím po duchovní i hmotné stránce. Odměnou za jejich službu jim byl koncem 17. století postaven čtyřkřídlý jednopatrový klášter. Ve třicátých letech 18. století pak byl dosavadní kostel nahrazen, jak ji známe podnes. Uvnitř se mimojiné nachází původní presbytář se starým polním oltářem Albrechta z Valdštejna, v jehož podstavci trůní stařičký pařez lípy. Na hlavním oltáři pak můžeme spatřit sošku ochranitelky Mater Formosy ze 14. století. Bez povšimnutí nezůstane ani trojdílná rodinná hrobka gallaských pánů. Před chrámem symbolicky obklopeným korunami lip stojí také několik barokních plastik a mariánský sloup ze 17. století. Kromě historických cenností nevyčíslitelné hodnoty si můžete v bazilice každou sobotu vychutnat koncerty vážné hudby. Františkánský klášter byl po 2. světové válce změněn na internační tábor duchovních, jehož vězni chodili pracovat do hejnické porcelánky nebo textilky. Poté několik let budovy silně chátraly a hrozily zřícením. Po sametové revoluci však zásluhou litoměřického biskupství byl objekt zabezpečen a díky podpoře Evropské unie přeměněn na Mezinárodní centrum duchovní obnovy.
Ořešník je skalnatý výběžek postranní části Hejnického hřebene Jizerských hor. Strmě se zvedá do výšky 800 m. nad údolími Velkého Štolpichu i Smědé. Jméno tento mohutný žulový blok dostal po porostech lísky, které pokrývaly jeho okolí asi před 8000 lety, v dobách, kdy sem přišli první kolonisté. Ořešník byl do roku 1999 částí státní přírodní rezervace Štolpichy, dnes patří do národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Z jeho vrcholu je vyhlídka do celého údolí Smědé přes Bílý Potok, Hejnice, Raspenavu a za dobré viditelnosti i za Frýdlant. Ocelové zábradlí na vyhlídce pochází z roku 1898, roku 2000 bylo rekonstruováno Jizersko-ještědským horským spolkem. Kříž na vrcholu stojí na vrcholu nepřetržitě od roku 1813, kdy jej na vrcholu vztyčili františkáni. Roku 1819 se při obnově kříže zřítili dva bratři (patrně řádoví). Na západní stráni Ořešníku se dále nachází Krauseho kříž – vzpomínka na devítiletého Emila Krause z Lázní Libverda, který se zabil pádem ze zdejších skal 21.května 1922.
Štolpišský vodopád - údolí Černého (Velkého) Štolpichu jako by se propadalo s Jizerskohorské plošiny přímo do Hejnic. Aby se však voda dostala až do údolí, musí překonat několik skalních stupňů. Ten nejvyšší je známý pod jménem Štolpišský vodopád. Celé údolí je pak zajímavé také tím, že jím prochází historická silnice postavená pro přepravu kovové rudy z nedalekých dolů do vnitrozemí. Štolpišská silnice je vynikající dílo silničního stavitelství. V době svého vzniku patřila k chloubám cestního stavitelství a honosila se hrdým přídomkem „alpská silnice“. Jezdila po ní osobní auta i malé autobusy, avšak roku 1958 ji značně poškodila povodeň a už nikdy nebyla uvedena do původního stavu. Němou připomínkou dávné slávy je úctyhodná opěrná zeď při jedné ze zatáček u Štolpišského vodopáduStoupala z Ferdinandova roklí Velkého Štolpichu a na 7,5 km překonávala výškový rozdíl 330 m.
