Nejsevernější bod naší cesty a krásně deštivá procházka po domově trolů

Trondheim byl nejsevernějším místem na naší cestě po Norsku. Po několika dnech v horách Jutonheimenu jsme využili lepšící se předpovědi počasí a vyrazili ještě více na sever. Projeli jsme pohoří a národní parky Rondane a Dovre, navštívili vikingské pohřebiště, soutěsku a divoké peřeje na řece Driva a cestu ukončili procházkou v Národním parku Trollheimen. Tady v domově trollů nám sice ještě počasí moc nepřálo a geocachingovou procházku jsme prošli většinou v pláštěnkách, ale za to se nám tady podařilo nasbírat obrovské množství nádherných křemenáčů … a byla večeře. Do Trondheimu jsme již dorazili za krásného počasí a tak jsme si procházku a prohlídku města opravdu užívali. A když se na mne odpolední slunce usmálo i při fotografování opravdu nádherné katedrály Nidaros, už mě ke spokojenosti opravdu nic nechybělo. V podvečer jsme se ještě zastavili v Rorosu, dalším místě, zapsáném na seznamu památek UNESCO a potom už stačilo jen najít další místo na rozložení našeho stanu a ukončit další krásný den naší cesty.

Trondheim je třetí největší město Norska. Žije zde 135 tis. obyvatel. Je to sídlo biskupa, správní středisko i velké obchodní centrum. Město leží na kraji hlubokého Trondheimsfjordu, v ústí řeky Nidelva. Je to jedno z nejstarších norských měst, které vyrostlo v okolí své katedrály a hrálo důležitou roli v náboženských a kulturních dějinách země. Díky své centrální pozici se také nazývá bránou severu. Zakladatelem města byl v roce 997 Olav Tryggvason, který se jako princ v mládí účastnil mnoha vikingských výprav především do Ruska, časem získal vládu a přijal křesťanství. V onom roce v místě, kde se vlévá řeka Nid do moře, zde postavil první dřevěný kostel, zasvěcený sv. Klementovi, který byl předchůdcem dnešní mohutné katedrály, a královský palác. Tehdy se město jmenovalo Nidaros a bylo hlavním městem říše ovládané Nory, která se rozkládala od Bílého moře na východě až k břehům Severní Ameriky na západě. Po smrti Olava Tryggvasona došlo k bojům mezi náčelníky a k potírání rozmáhajícího se křesťanství. V r. 1016 byl v Orethingu zvolen králem Olav Haraldsson, který sjednotil kmeny a který opět začal prosazovat křesťanství. V roce 1030 však padl v bitvě u Stiklestadu ve Verdal. Jeho společníci převezli jeho tělo do Nidarosu pohřbili jej na břehu řeky Nid. Když  byl po 11 měsících Olavův hrob otevřen, jeho tělo vypadalo, jako by bylo tam leželo jen jeden den, a královy líce byly stále ještě červené. Olava prohlásili za svatého a jeho tělo bylo přeneseno do kostela sv. Klimenta do zvláštní kaple, kde prý ten den vytryskl pramen. S touto událostí vzrostl význam města - stalo se z něj poutní místo, v roce 1075 zde bylo založeno biskupství, povýšené v roce 1152 na arcibiskupství. Během 13. stol. se stala zdejší královská rezidence nejhonosnějším sídlem norských vladařů. Již od středověku jsou všichni norští králové korunováni ve zdejší katedrále, dokonce i současný král Harald V. zde byl korunován. Trondheim byl centrem jak světské, tak i církevní moci.
Rozkvět města trval až do doby reformace, kdy se toto stále bohatší centrum, profitující z obchodu se dřevem, stalo cílem válečných nájezdů. V roce 1537 odtud prchnul arcibiskup a město začalo upadat. Nejvíce Trondheim utrpěl v r. 1681, kdy jej zachvátil velký požár. Po rekonstrukcí město získalo podobu, kterou známe dnes. Mimo jiné bylo postavena velice pevnost Kristiansten na východním vrchu města, která měla ochránit město před všemi další útoky. Nejtěžší zkoušku prodělala v roce v r. 1718, kdy město obsadili Švédi. Od tohoto roku bylo město ušetřeno všech konfliktů, což přispělo k zachování charakteru města a mnoha památek.

Nidaroskatedralen je považována za jednu z nejkrásnějších gotických staveb severní Evropy a zároveň je to nejstarší církevní stavba v Norsku a jedna z největších na evropském severu. Až do r. 1908 byla korunovačním místem králů. Základem pro výstavbu byl dřevěný kostel, který nechal postavit Olav Tryggvason kolem r. 1000 a posléze zasvětit sv. Klementovi. Po smrti Olava Haraldsona, byly jeho ostatky v kostele uloženy, což učinilo z kostela jedno z velkých poutních míst Evropy. Během staletí byla stavba několikrát těžce poškozena. Přestavěna byla původní románská loď. V době reformace kostel poničili Švédové. V 17. století byl chór a příčná loď ve zříceninách. V roce 1689 byla zničena i 110 m vysoká věž. V postupnému chátrání a dalšímu poškozování katedrály docházelo ještě v 18. století, teprve v 19. století se začalo s novou výstavbou a kostel dostal současnou podobu. Katedrála má délku 102 m, šířka příčné lodi je 50 m a výška lodi 20 m. Sochařská výzdoba pochází z doby rekonstrukce, je společným dílem předních umělců Norska. V severní kapli jsou uloženy korunovační klenoty.
Trollheimen volně přeloženo znamená "domov trollů". Jedná se o horský masiv ve středním Norsku. Pohoří Trollheimen je součástí Skandinávského pohoří. Zdejší oblast je považována za nejrozmanitější ze všech pohoří v Norsku. Turisticky významné oblasti s chatami a značenými stezkami najdeme kolem jezera Gjeviltan, dále u protáhlého jezera Grasjo ve střední části a v území rozčleněném mnoha údolími. Nejvyšší horou pohoří Trollheimen je vrchol Trolla, který dosahuje nadmořské výšky 1850 metrů. Zdejší oblast má bohatou faunu i flóru. Jsou tu také archeologická naleziště z poslední doby kamenné. Pohoří Trollheimen patří k nejnavštěvovanějším v celém Norsku.

Røros je nejchladnějším místem v Norsku. Je to způsobeno především nadmořskou výškou kolem 600 m a kontinentálním klimatem, v této části země se již neuplatňuje vzduch mírných šířek, jenž se formuje u pobřeží, od kterého je Røros oddělen poměrně vysokým pohořím. Město Røros je známé svými měděnými doly, je jedním ze dvou norských význačných důlních měst, kde těžba začala již v 17. století. Ttím druhým městem je „stříbrné město“ Kongsberg. Těžba v Rørosu trvala 333 let a byla ukončena až roku 1977. Město bylo znovu postaveno po zničení švédskými vojsky v roce 1679, z té doby má město 80 dřevěných domů, z nichž většina stojí kolem jednoho nádvoří. Mnohé z dochovaných domů si ponechalo své tmavé průčelí ze smolných klád, což jim dodává středověký vzhled. Město Røros bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1980. Tradiční zimní trhy přitahují velké množství turistů. Røros a jeho obyvatele proslavil u norské veřejnosti na přelomu 20. století spisovatel Johan Falkberget, který převyprávěl příběh o těžce zkoušených hornících, kteří stojí na nejnižší příčce sociálního žebříčku.