Krásná procházka v podhůří pohoří Rondane a olympijská "vesnice" Lillehammer
Národní park Rondane byl jedním z hlavních cílů naší norské cesty. Dlouho jsme vybírali, na který z kamenitých vrcholů vylezeme, ale nakonec jsme se po těch několika minulých dnech na hřebenech Jutonheimenu rozhodli, zvolit trochu méně náročnou variantu a udělat si malou procházku v podhůří jižní části Rondane. A vůbec jsme nelitovali. Poznali jsme zase trochu jinou část krásné norské přírody. Nekonečné plochy lišejníků a vřesu jako obrovské měkké polštáře, lehce houpavá mokrá půda, obrovské pláně gigantických borůvek, výstup na horu Veslefjell s krásným rozhledem a návštěva krásného a divokého kaňonu Dørjuvet. A samozřejmě i trochu toho „lovu“ za dalšími norskými keškami, které byly v této oblasti zvlášť povedené. Prostě hezká procházka. A protože norské dny jsou dlouhé, byla to teprve polovina krásného dne.
Odpoledne jsme se z Rondane přesunuli do olympijského městečka Lillehammer. V roce 1994 se zde konaly zimní olympijské hry, ale skoro to ani nebylo nikde vidět. Olympijské hry proběhly sympaticky po norsku skromně a tak po nich nikde nezůstaly zbytečné a na efekt stavěné obrovské stavby, které po skončení her již těžko hledají uplatnění, jak tomu často bývá v jiných městech, kde se olympijské hry konaly. Lillehammer je spíše taková větší klidná vesnice a všechny pozůstatky zcela zapadají do svého okolí. A tak vlastně jen na skokanských můstcích je možné najít viditelné znaky po olympijské minulosti. Nás však více než městečko zaujal místní skanzen Maihaugen, jeden z nejlepších skanzenů na světě vůbec. Dorazili jsme samozřejmě již navečer po zavírací době, ale jak jsme naštěstí poznali, bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Skanzen je otevřený stále, pouze nebylo možné vidět doprovodné programy a lidovou zábavu … a to nám vůbec nechybělo. Byli jsme zde skoro sami a navíc se udělal nádherný slunečný večer a tak byla podvečerní procházka po opuštěném skanzenu úžasným zážitkem. Tohle určitě mohu každému jen doporučit. Prostě další krásný den naší norské dovolené …
Rondane - národní park založený v roce 1962, se stal prvním národním parkem v Norsku. Dnes již dosahuje rozlohy téměř 1000 km². Nachází se zde 10 vrcholů přesahující výšku 2000 m. Nejvyšší horou je Rondeslottet (Hrad Ronde), která dosahuje 2178 m.n.m. Uprostřed Rondane se nachází jezero Rondvatnet, ke kterému vedou cesty ze všech stran. V Rondane trvale žijí rosomáci, lišky, losi a především sobi. Divoká stáda sobů tudy putují přes 40 000 let. Je to jediné místo v Norsku, kde můžete spatřit soba ve volné přírodě. Vysoce postavená oblast Rondane nemá příliš bohatou půdu, je chudá na vegetaci a kolem dokola spatříte jen pozůstatky z doby ledové – masy kamenů, kotliny a údolí. Floru zde zastupuje především celá řada lišejníků zabarvujících tuto oblast do různých zelených odstínů. Vyskuje se tu i jiná horká vegetace jako horské břízky a vřesoviště. Podzimní barvy Rondane jsou nabité energií. Během srpna a září se krajina mění do ohňových barev, a proto je rájem pro fotografy. Rondane je výjimečná vysokohorská oblast, která nemá klima ovlivněné mořskými vlivy Atlantiku a nízkým frontálním tlakem. Zpravidla proto jsou dešťové srážky mnohem nižší než v západním Jotunheimenu a teploty se liší ve větších extrémech. V zimě mohou dosahovat až -40°C, zatímco v létě dosahují až 30°C. Zachování pořádku, zakázat výstavby nových silnic, hotelů nebo jakékoliv jiné formy rozvoje je zárukou, jak krajina bude vypadat i do budoucna. Celá vegetace je zachována. I mrtvé stromy nemohou být odstraněny, protože mohou být použity k hnízdění ptáků. Pohyb motorových vozidel v parku je zakázáno, tady chodí každý po svých.
Lillehammer znamená v překladu do češtiny malé kladívko. V roce 1994 se v tomto norském městě konaly zimní olympijské hry. Zahajoval je norský monarcha Harald V. a olympijský oheň zažehl korunní princ Hákon. V roce 2007 měl Lillehammer 25 537 obyvatel. Lillehammer leží 137 km severně od hlavního města Oslo, v údolí řeky Lagen, nedaleko jezera Mjosa. Je oblíbeným městem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování. Na zimní olympiádu Norové vynaložili dvě miliardy norských korun. Olympijská vesnička, která byla na olympiádu v Lillehammeru vybudována, byla krátce po olympiádě rozebrána a odvezena. Zbyly tu jen skokanské můstky, bobová dráha a běžecké tratě, které se do dneška používají.
Maihaugen je jeden z nejlepších skanzenů na světě vůbec. První skanzeny začali stavět Švédové. Slovo skanzen je tedy původně švédského původu. Skanzeny stavěli proto, aby lidé viděli na jednom místě, jak se žilo v minulosti. Když se stavěl skanzen u nás v Rožnově pod Radhoštěm, tak se stavitelé jezdili do Maihaugenu dívat jak má správně takový skanzen vypadat. Maihaugen byl takovým vzorem pro naše stavitele. Skanzen založil norský zubař, velký patriot Anders Sandvig. Dokázal za svého života jako zubař vydělat dost peněz a když viděl, že Švédové staví velké skanzeny a že dokonce odvážejí některé budovy z Norska, tak začal skupovat některá obydlí a starožitnosti. Na zahradě svého domu začal budovat skanzen. Pomalu přikupoval pozemky, a když zemřel, tak celé svoje dílo odkázal městu. Měl, ale jednu podmínku. Chtěl, aby město dále pokračovalo v jeho úsilí. Město svůj slib dodrželo a v dnešní době tam můžeme vidět přes 150 budov. Ve skanzenu je například budova pošty z 19. století a za budovou je postavené celé nádraží z 19. století. Na kolejích stojí parní vlak a poštovní vagón. Dále je zde Garmokirken, což je sloupový kostel. Kolem roku 1300 těchto stavekirkanů bylo v Nosku kolem 1500 a v dnešní době jich zbylo asi 28. Zdejší Garmokirken pochází z 12. - 13. století. Je to naprostý originál a má nevyčíslitelnou hodnotu. V prostorách kostela je nádrž s vodou, a kdyby začalo hořet, tak tady mají takový systém, který při požáru kostel zachrání. Kostel je bazilikálního typu. Bazilika je nejstarší forma chrámu, poznáte ji tak, že boční lodě jsou nižší než hlavní loď. Hrob Anderse Sandviga je v blízkosti tohoto kostelu.
Jak jsme v Norsku čekali na debila …
Ano potkali jsme pravého norského "le debila", ale nebojte, nebyla to podobně těžká srážka, jako když se s debilem potkáte v českých krajích. Když jsme projížděli již za soumraku přes podhůří Rondane a snažili jsme se dostat na přespání do trochu nižších méně divokých částí parku, zastavil nás podivně vypadající zmrzlý mužík v ušance a s reflexní vestou a jednoduchou angličtinou nám přikázal „Waiting for „le“ debil“. To jsme si nedokázali přeložit jinak než příkaz k čekání na debila … Dlouho se nic nedělo, čekali jsme v té pustině sami, až najednou se v protisměru vynořilo zvláštní autíčko s velkým nápisem ledebil a za ním jak korálky na šňůrce další osobní automobily. Takže ano nebyl to debil, byl to ledebil. Pro nás trochu atypický způsob řešení rekonstrukce komunikací. V Norsku prostě nejde udělat objížďku přes okolní vesnice podobně jako u nás. Většinou v širokém okolí ani jiná cesta nevede a objížďka by byla ve stovkách kilometrů. Přenosná dopravní situace asi také není to pravé a tak tu mají ledebila a dva jeho asistenty. Ti zastavují dopravu na obou stranách uzavírky, a když přijede ledebil, proveze za sebou auto přes stavbu tak, aby se všichni vyhnuli čerstvému asfaltu a největším dírám v silnici. Šikovně jsme prokličkovali po krajnici, mezi vibračními válci a finišery a po několika kilometrech jsme byli propuštěni k další cestě. Opravdu zajímavá metoda. Zaměstná to čtyři lidi, ale zdá se, že to funguje, protože když jsme druhý den ráno po stejné cestě znovu jeli, bylo vše hotové a po práci na silnici nebylo nikde ani památky …