Původ plemene - dávní předci

Pravděpodobný původ labradora je v malém novofoundlandském psu či v psu St. Johna, snad zkříženými se psy přivezenými na kanadské břehy evropskými rybáři. Moderní labrador byl vyšlěchtěn anglickými chovateli na počátku 20.století, avšak původní psi z Newfoundlandu jsou základem mnoha dalších plemen. Na počátku 19. století rybáři na Newfoundlandu využívali velké dlouhosrsté psy jako tažná zvířata a menší krátkosrsté jako přinašeče z pevniny i z vody. Tito psi vykazovali nejen velkou obratnost a oddanost, ale i odolnost, neboť tvrdě pracovali mnoho hodin denně. A právě tento menší pes byl nazýván různě: malý newfoundlandský pes, malý pes sv. Johna, ale i labrador - proč bylo vybráno toto jméno není známo, neboť nemá jakoukoliv geografickou souvislost. Další zmatek je v označování již zmíněných dvou druhů psů - jména pes sv. Johna, newfoundlandský pes či labrador byla střídavě používána pro větší i menší varietu. Obecně je dnes větší varieta brána jako základ současného novofoundlandského psa, zatímco menší byla použita pro vývoj mnoha plemen přinašečů včetně dnešního labradora. Přímá závislost mezi oběma varietami psa sv. Johna je rovněž nejasná - nevíme např. která přišla dříve. Jistě víme, že větší varieta psa sv. Johna byla importována do Anglie jako první, téměř o 100 let dříve a mnoho dnešních autorů předpokládá, že menší variety byly vyšlechtěny z větší, i když ani o jednom z těchto možných způsobů nemáme přímé důkazy. Novofoundlandský pes byl používán pro rybářské i jiné účely přibližně od roku 1450, a tak zde existoval dostatek času pro vývoj psa sv. Johna.

Vývoj v Anglii a ve Spojených Státech

V období od začátku 19. století, kdy byli tito psi importováni zpět do Anglie až do roku 1885, kdy důsledky novofoundlandského ovčího zákona a zákona o karanténě zastavily další import, pár psinců anglických velkostatkářů pravidelně dováželo menšího psa sv. Johna a pečlivě jej vychovávalo pro lovecké využití. Mezi tento aristokratický stav patřili především hrabata z Malmesbury a vévodové z Buccleughu, kteří psa důsledně vychovávali a později o něj vzbudili velký zájem jako o psa sportovního. Druhý Hrabě z Malmsbury (1778-1841) a jeho syn, třetí hrabě z Malmsbury (1807-1889) importovali tyto psy a tento chov se udržel až do smrti třetí hraběte. V dopise, který napsal kolem roku 1887, se zmiňuje o charakteristických znacích labradorů, jako je přiléhavá, vodu odpudivá srst a vydří ocas. V přibližně stejné době, pátý vévoda z Buccleughu (1806-1884), jeho bratr Lord John Scott (1809-1860) a desátý hrabě z Home (1769-1841) se pustili do stejného, ale navzájem nezávislého chovu. Žili v okruhu 30 mílí a vychovávali Buccleughovskou linii. Jedenáctý Lord z Home (1799-1881) v chovu pokračoval, ale jeho chovná linie psů zanikla spolu s jeho smrtí. Avšak náhodné setkání třetího hraběte z Malmesbury a šestého vévody z Buccleughu s dvanáctým hrabětem z Home vyústilo v darování několika psů z chovu starého Malmesburyho těmto dvěma mladým lordům. Od roku 1882, kdy byli tito psi darováni, tak došlo k obnovení a revitalizaci Buccleughovské linie a plemeno přežilo do 20.století. A právě Buccleughův Ned a Avon jsou obecně považováni za předky všech labradorů. Tyto dva odlišné chovy, nezávislé na sobě nejméně 50 let, měli tak shodné psy, že lze tvrdit, že labradoři jsou velmi blízkými příbuznými plemenu sv. Johna. Proto je pravděpodobné, že dnešní labradoři jsou ze všech dnešních retrívrů nejtěsněji svázáni s původním psem sv. Johna, tak jako jsou se současným novofoundlandským psem svázáni ostatní plemena retrívrů, jako goldeni, flat-coated retrívři a další.

Dvacáté století - počátky chovu a uznání plemene

S příchodem nového století se tito retrívři začali objevovat na akcích britského Kennel Clubu. V tomto období retrívři ze stejného vrhu mohli být registrováni jako odlišní retrívři. Původní kategorie Retrívři zahrnovala retrívry kudrnaté, flat-coated, játrově hnědé retrívry a Norfolk retrívry (nyní vymřelé). Jakmile jednotlivé typy byly roztříděny, vznikla oddělená plemena. První zápis do anglické plemenné knihy se uskutečnil v roce 1870, ale trvalo ještě plných 33 let, než byl Labradorský Retriever v roce 1903 jako plemeno skutečně uznán svoji vlastní registraci pod Kennel Clubem. Málokdo tuší, že patronkou anglického "The Labrador Retriever Clubu", který vznikl v r. 1916 a jako první sdružil chovatele a přátele Labradorů, je sama anglická Královna Alžběta, jejíž rodina Labradory také chová. Zatímco do této doby existovala snaha udržovat čistotu plemene, není známo, kolik zkřížených plemen bylo zahrnuto pod Labradory nebo pod ostatní plemena během zapisování oddělených plemen. První dvě desetiletí 20. století znamenala v Británii formování několika vlivných chovů jako základu pro plemena, která známe dnes. V této době se mnoho psů rozlišovalo do 2 skupin - pro field trials a výstavy; ale velké množství tzv. duálních šampiónů potvrzuje univerzálnost tohoto plemene. Jedním z nejznámějších a současně nejvýraznějších labradorů z počátku jejich čistokrevného chovu byl černý pes Banchory Bolo, narozený roku 1915 v Anglii. Se svou právě tak známou majitelkou Lornou, hraběnkou Howeovou, získal Bolo jako první labradorský retrívr titul mistra jak na výstavě, tak na polních závodech.
Do Spojených Států byli první labradoři dovezeni během 1. světové války. V této době je Americký Kennel Club (AKC) stále klasifikoval jako "Retrívry"; koncem 20. let tohoto století došlo k rozdělení plemen do té podoby, jakou známe v AKC dnes. Labradorští retrívři byli masově využíváni v USA jako psi lovečtí; Americký Labrador Retriever Club je dodnes prvořadou organizací zabývající se field trials a sloužil při formování field trials v AKC. Dvě světové války výrazně redukovaly počty chovů. Po druhé světové válce je ve Spojených Státech viditelný růst počtu labradorů; vliv ve výstavní linii má zejména britský chov Sandyland (ang/am. šampion Sandylands Mark), v linii field trials má vliv zejména americký duální šampion Shed of Arden, vnuk anglického duálního šampiona Banchory Bolo. Tento návrat labradorů do Spojených Států znamenal velké rozšíření použití labradorů jako loveckých psů. V Británii byli a dodnes jsou labradoři prvotně používáni pro lov zvěře v horských oblastech. Oddělená plemena byla používána pro odlišné úkoly; labrador například pro označování místa pádu ptactva, sledování a přinášení zvěře. Ale ve Spojených Státech a v Kanadě se stal labrador zjevně dokonalým pomocníkem při nalézání vodního ptactva a zvěře a brzy se tak stal přizpůsobitelným daleko širšímu okruhu možných využití při lovu. Rozdíl mezi britskými a americkými field trials je tedy velmi výrazný.

Chov labradorů u nás

Koncem 60-tých let do naší republiky tehdy zavítal z Anglie jistý pan J. Bradley, jehož vášní byl lov bažantů. Kromě jiných se mu velmi zalíbila i bažantnice při Lesním závodu Litovel, kde tehdy působil jako ředitel pan František Kučera. Úroveň honů v bažantnici byla vysoká a tak si je pan Bradley velmi pochvaloval, jen jedna věc jej udivovala a to, že se nikde při dohledávce a přinášení pernaté zvěře nesetkal s žádným, v Anglii tolik osvědčeným, retrieverem ale většinou jen s ohaři. Slovo Retriever bylo u nás v té době ještě zcela neznámým pojmem, a tak pan Bradley jako dík za příjemné lovecké zážitky přivezl následující loveckou sezónu darem panu Kučerovi do Litovle 3 páry Labrador retrieverů. Jedině v Litovli se prvním Labradorům dostalo náležité péče a v roce 1975 k nim z Anglie přibyl chovný pár dvouletých Labradorů, kteří se měli stát zakladateli jejich chovu u nás. První štěňátka v Československu se narodila 6. července 1975 v první chovatelské stanici Labradorů pana Kučery "z Pomoraví". Maminkou těchto chlupatých dětí se stala černá fenka Julie of Palgrave (ČLP 7/75) a tatínkem Sandylands Marcus (ČLP 6/75) - pes z mimořádně významného exteriérového anglického chovu. Jednalo se o vrh "A" a z tohoto vrhu se v rodokmenech českých Labradorů nejčastěji objevuje Adina z Pomoraví. Z vrhu „B“se potom v linii tuzemských Labradorů nejčastěji objevuje Interchampion, Champion ČSSR černý pes Bred z Pomoraví.