Severské svátky muschingu, sny a přání, které odnesla sněhová bouře ...

Už je to pár let, co jsem začal fotografovat musherské závody a každý další pro mě znamenal nové poznání a nové zkušenosti. A jak jsem se začal více seznamovat s děním kolem mushingu a poznávat lidi, kteří této vášni propadli, objevil se i u mne sen podívat se na nějaké velké slavné musherské závody. A tak, když se objevila možnost a nabídka podívat se s Janou Henychovou na jeden z nejslavnějších a nejtěžších závodů na evropském kontinentu, na slavný Femundlopet, tak jsem opravdu dlouho neváhal. Norsko je i tak krajina mých snů a spojení s romantikou psích spřežení, co víc jsem si mohl přát.
Do městečka Roros, které je tradičním centrem závodů, jsem dorazil několik dní před startem závodu, a už let na trase Praha - Amsterdam - Oslo - Roros byl hlavně v závěrečném úseku místní linkou s nádherným pohledem na zasněženou krajinu, úžasný zážitek. Díky českým musherům jsem měl možnost se zúčastnit všech předstartovních příprav, veterinárních přejímek a povinných školení pro účastníky závodu. Součástí informací pro závodníky byla i předpověď počasí a zpráva o blížící se sněhové bouři. Snímek z meteorologického radaru s velkým žlutým okem blížícím se ze severu začal strašit většinu závodníků a organizátorů z klidného spánku. Bylo však úžasné poznat zákulisí závodu a všechno dění kolem závodů v podobném pohledu jako mají vlastní závodníci. Večer před startem proběhlo slavnostní zahájení a norská musherská hvězda a vítěz minulého ročníku Robert Sørlie zapálil tradiční symbol tohoto závodu, hornický kahan, který má hořet po celou dobu trvání závodu.

A ráno už začal závod startem hlavního a nejprestižnějšího závodu na 600 km. Od rána do města proudili davy lidí, kteří na hlavní ulici, do které závodníci vyjíždí, vytvořili fantastickou atmosféru a při startu norských musherských hvězd tu byla atmosféra jak na fotbalovém zápase. Do závodu vyrazila se svou dvanáctkou statečných také jediná česká závodnice v tomto závodě Jana Henychová, aby se při svém druhém startu pokusila zlomit nepřízeň osudu a hlavně dokončit tento prestižní a těžký závod.  Dokonce i počasí je dokonalé – slunce září, obloha modrá, větvička se ani nehne, možná jen teplota nad nulou není pro severské psy příliš optimální. Společně s hlavní kategorii vyrazili na trať i junioři, kteří ve třech etapách musí urazit vzdálenost 200 km. Nejpočetněji obsazený závod na 400 km měl odstartovat až o den později a tak jsem se rozhodl počkat na start této kategorie v Roros. Chtěl jsem mít možnost zkusit si focení toho početného startovního pole, kde mezi stovkou startujících byl při své norské premiéře i český musher Roman Habásko. Tu noc jsem přespával v Janině autě a někdy kolem čtvrté hodiny ráno mě probudilo houpání a pocit, že se někdo snaží auto odtáhnout. Vše bylo zamrzlé a zapadané sněhem a tak když se mě konečně podařilo vyhrabat se ven, uviděl jsem, že předpovídaná sněhová bouře opravdu dorazila. Vítr hnal zasněženými ulicemi Rorosu přívaly nového sněhu, ale přípravy na start pokračovaly ze strany organizátorů bez problémů. Každý startující dopředu ví, kde bude stát auto, kde bude připravovat spřežení a v kolik vyrazí do závodu. Je vidět, že tady už mají tu organizaci zvládnutou dokonale. Během několika hodin vyrazili všichni musheři na trať do boje s větrem a sněhem.

S Romanovou handlerkou Katkou jsme se odpoledne přesunuli na první check point Tulfingsdalen a i cesta autem stála opravdu za to. Bílá tma opravdu místy zcela zakryla silnici a jen občasné dřevěné tyče podél krajnice nás vraceli do správného směru. Nakonec jsme Tulfingsdalen našli, připravili "bag" pro Romana a začali netrpělivě vyhlížet jeho příjezd. Bohužel v těchto chvílích již začínaly postupně přicházet nepříjemné zprávy z tratě. Nejprve o odstoupení Jany Henychové, která se po vyřazení svých lídrů rozhodla neodstartovat na třetím úseku do stále sílící vichřice, a ze závodu odstoupila. Bylo to velké zklamání a těžké rozhodnutí, aleteprve pozdější vývoj ukázal, jak správné rozhodnutí to bylo.
Roman dorazil na CP1 i přes několikeré bloudění na trati v první čtvrtině startovního pole bez větších problémů. Psi prošli veterinární kontrolou na výbornou. Postupně do Tulfigsdalen dorazila další spřežení, musheři se postarali se psy a protože tu byla povinná čtyřhodinová přestávka, čekalo se na další odjezd. Ten byl postupně odkládán a posouván, a nakonec odložen až na ráno. Vichřice mezitím venku zuřila s nezmenšenou silou, a když později v noci pořadatele dovolili odvést psy ze stake-outu do přívěsů, začalo to vypadat špatně. Na trati bohužel v té chvíli zůstalo několik juniorů, kteří již jeli poslední etapu do Roros, přes hory a proti větru a jedna závodnice F400. Organizátoři s pomocí policie je celou noc hledali a postupně našli. Všichni to zvládli dokonale. Ti, kteří již nemohli dál, zabivakovali, postarali se o psy a přečkali do rána. Podobně i účastníci hlavního závodu F600, ale to jsou již zkušení borci, kteří jsou zvyklí i na horší podmínky. Největší strach měli všichni o ty juniory. Byli to většinou patnactileté holky, ale mladé musherky ze severu to zvládly. A tak nakonec jediným, kdo dosáhl cíle, byla patnáctiletá Ella Kjøsnes, která bouří projela ještě před předčasným ukončením závodu a dojela zpět do Roros. Na závěr měla tu čest zhasnout ve společnosti norských musherských hvězd kahan, který na závěr zhasíná vítěz závodu závodu

Ráno se vítr trochu utišil, ale hlavní problém byl v tom, že trať závodu prostě pod sněhem zmizela. Zmizelo značení, cesty byly zaváté metrovými závějemi, které nešlo projet ani na skútru. První musheři, kteří by znovu vyrazili na trať, by museli prorážet cestu v opravdu hlubokém sněhu. Nová příprava trasy by byla asi opravdu zdlouhavá a tak nakonec organizátoři na doporučení policie závod zrušili. Bylo to smutné zklamání pro všechny. Příprava závodníků, psů, obrovské náklady, spousta práce organizátorů. Bylo úžasné sledovat, jak vše funguje, na startu, na stake-outu. To mají již opravdu vychytané dokonale. Diváci, atmosféra, úžasné, ale jediné, co se nedá naplánovat, je počasí a to bylo tentokrát proti.
A co se týká fotografování ... to je asi i zůstane "jen" mým velkým koníčkem  a stale se snažím učit a zlepšovat. . A tak se tedy má speciální výprava na sever stala jednou velkou zkouškou improvizace, přizpůsobivosti a sbírání zkušeností, které snad ještě někdy budu moci využít. A zase vím, kolik se toho ještě musím naučit, abych byl se svými fotkami zase o kousek spokojenější. A ten daleký sever mi opravdu hezky naznačil, že to fotografování opravdu není tak jednoduché. Jiné světlo a nízké slunce, sníh, hledání  vhodného místa na focení v zástupech jiných fotografů a diváků, rozhodování o celé strategii využití možností focení na různých místech tratí a kategorii, focení ve vichřici a sněhové vánici se zamrzajícím fotoaparátem, kdy jsem opravdu odlamoval kousky ledu z foťáku, abych mohl nastavit ovládání, zoufalé hledání světla v nočních záběrech. To vše byly zkušenosti, které snad ještě někdy využiji a ta největší zkušenost, kterou jsem si z Norska odvezl ...

Nikdy nic neodkládej na později, žádné později už nikdy nemusí přijít ....

ANO opravdu jsem hodně fotek prostě neudělal, protože jsem nebyl v tom správném okamžiku na tom správném místě, zaváhal jsem, nefotil, neměl tu správnou drzost a pohotovost. Tak teď mi nezbývá nic jiného než věřit, že to nebyla má poslední příležitost, vyzkoušet si focení  na této úžasné akci a udělám vše pro to, aby se mi podařilo se sem zase příští rok vrátit. A tak na závěr ještě jednou moc děkuji Janě, Romanovi a všem okolo za pomoc a možnost podívat se na tuto oslavu mushingu a třeba někdy příště udělám i tu vysněnou fotku Jany se slzičkama štěstí v cíli....