Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta, roubená je stromama ...

Zataženo, oblačno, místy sněhové přeháňky …  to nám slibovali „Rosničky“ na sobotní den. A tak když jsem v sobotu rozesela vykouknul z okna a venku zářila modrá obloha, slunce a okolní střechy pocukrované čerstvým sněhem volalo to po nějakém rychlém výletu do přírody. Dlouho jsme nepřemýšleli, rychle sbalili procházkovou výbavu a vyrazili směr Okoř. To je pro mne jedno z trochu zapomenutých míst v okolí Prahy, protože nějakým řízením osudu, jsem tu ještě nikdy nebyl. Ideální den pro nápravu. Čerstvě napadaný sníh na louce pod hradem posloužil nejprve naší Ulli k zopakování základů aportu a potom už jsme vyrazili společně s Charlíky na procházku údolím Zákolanského potoka. Sluníčko, mráz s čerstvý sníh nám po cestě nabízeli množství krásných pohledů a cesta na Okoř byla tentokrát „roubená stromami“ skoro jako z pohádky o Mrazíkovi. Bylo tu nádherně a procházku jsme opravdu po všech stránkách užívali. A když jsme k tomu po návratu na Okoř ještě přidali návštěvu velice příjemné restaurace Dělová bašta s výbornou kuchyní a velice příjemnou obsluhou, tak se tomu dnešnímu trochu nečekaně krásnému dni nedalo vůbec nic vytknout.

Hrad Okoř nechal vystavit před rokem 1359 přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský. Jeho opevnění se rozkládalo na horní části skalky nad Zákolanským potokem. Stavbě dominovala velká obytná věž, která vyrostla na místě starší kaple a tvořila jeden komplex s palácovými křídly. Okoř patřila mezi nejhonosnější sídla české šlechty doby karlovské. Roku  1421 hrad dobylo táborské vojsko na začátku na zpáteční cestě z výpravy do Žateckého kraje. Až do 15. století zůstávala podoba Okoře prakticky nezměněna. Bořivoj z Donína provedl rozsáhlou gotickou přestavbu, dokončenou zřejmě roku 1494. Vedla ho k tomu nutnost vybavit Okoř pro případ války. Vzniklo nové vnější opevnění u paty skalky se dvěma polookrouhlými dělostřeleckými baštami, umožňujícími aktivní obranu hradu. Nová část vytvořila chráněné nádvoří, kde byl později vybudován pivovar a kam se přesunuly veškeré funkce předhradí. Bývalé předhradí mohlo být využito k jiným účelům, vznikl zde například refektář a studniční věž. Při rozšiřování byly postaveny také další dvě hradní brány. V této době se součástí obranného systému hradu stal i rybník, který ho obklopoval ze tří stran. K obraně východní strany vznikla samostatná předsunutá bašta. Ochranné úpravy tak částečně vyrovnaly nevhodnou, snadno dostupnou polohu Okoře.
V 16. století získali hrad Martinicové a připojili ho ke smečenskému panství. Pod jejich dohledem proběhly na Okoři renesanční úpravy, které měly středověké sídlo přeměnit na pohodlnější obyvatelný zámek. Okna starého gotického paláce v západní části hradu byla rozšířena, hrad byl nově omítnut, ozdoben psaníčkovým sgrafitem a při paláci byly zřízeny kryté arkády. Roku 1649 odkázal Jaroslav z Martinic Okoř jezuitské koleji u sv. Klimenta. Za třicetileté války byl hrad dobyt a zůstal i s celou vesnicí ležet v rozvalinách. Jezuité hrad v 70. – 80. letech 17. století opravovali, v letech 1665 – 1666 byly přistavěny dva nové mosty. Byli však posledními majiteli hradu, kteří v něm skutečně sídlili. Po zrušení jezuitského řádu 1773 a zabavení jeho majetku začala Okoř chátrat, až se stala ruinou. Hrad Okoř je proslaven především díky trampské písničce, která vypráví příběh o Bílé paní strašící na hradě. V žádné z doložených pověstí se však Bílá paní nevyskytuje. Zato je prý někde pod hradem ukrytý poklad, který se lidé pokoušeli hledat již v 15. století.