Flyball, dogfresbee a těžký výběr mých nejoblíbenějších fotek z loňského roku
Venku pořádné mrazy, pár čísel sněhu a krátkodobá pracovní neschopnost … to je ta nejlepší chvilka na prohlížení fotografií z loňského léta. A tak jsem si zavzpomínal na své návštěvy flyballových a dogfresbee závodů a své pokusy o zachycení těch nejrychlejších a často i létajících psů. Flyballový Eager's Cup Trmice, létající talíře na mnoho způsobů na Fun Factory for Fresbee Blšany, tradiční Turnaj sladkých nadějí Mělník, tropické Brněnské psí dny, fantastické Mistrovství ČR v dogfrisbee - Nymburk a podzimní Budějovická tlapka. Pokusil jsem se vybrat stovku těch nejlepších nebo spíš mých nejoblíbenějších fotek. Stále nějaké přebývaly a tak jsem s těžkým srdcem mazal a mazal až jsem se nakonec k té TOP 100 dopracoval. Zkuste si je také prohlédnout … a začít se také těšit na léto, teplo a první psí závody.
Šediváčkův long - Orlické hory 2012
Dobrodružství, romantika, krásné hory a extrémní závody psích spřežení
Tak se mi splnilo další velké přání. Díky lákavé předpovědi počasí jsem si udělal rychle neplánované volno a vypravil se podívat do Orlických hor na závody psích spřežení Šediváčkův long. A ani na chvilku jsem nelitoval. Byl to opravdu úžasný zážitek a pohled na dvanáctku dokonale spolupracujících severských psů je prostě nezapomenutelný. A letos navíc přálo mustherům a jejich svěřencům i počasí – slunce, mráz, spousty sněhu. Co více si přát. Každopádně musím organizátorům složit poklonu za skvělou práci a závodníkům nekonečný obdiv nad jejich výkony a také za tu obětavost a lásku ke svým psům. A ještě pro pořádek. Trať zvládl nejrychleji a vítězem se stal musher Vít Kolátor se svými osmi psy. Čtyři etapy závodu ujel za 11 hodin a 35 minut. Ale pro mě jsou vítězi všichni, kteří se na start závodu vůbec postavili ...
Silvestrovská procházka s kamarády z "ulice" a kulinářské zázraky u Jurečka
Již tradiční, historicky čtvrtá silvestrovská procházka v krásných lesích v okolí Jevan se nám opravdu povedla. Po několika dnech šedé a deštivě oblohy se na nás usmívalo sluníčko a v lese nás čekal malý zmrzlý sněhový poprašek. Jaká příjemná změna a konečně jsme se o vánočních svátcích toho vytouženého sněhu alespoň trošku dočkali. V klidu a pohodě daleko od předsilvestroských příprav jsme si ve snaze o unavení našich psů obešli již mnohokrát vyzkoušený asi devítikilometrový okruh. A myslím, že to dopadlo podobně jako vždycky ... jediní neunavení zůstali ti čtyřnozí. Zvlášť, když jsme se po procházce přesunuli do úžasné výletní restaurace Jureček v Říčanech za opravdu hezkým prostředím a skvělou kuchyní. Čaj z čerstvé máty s medem, fantastická kulajda s lesními houbami a vepřová panenka protknutá krůtími játry s gratinovanými bramborami se žampiony a šalotkovou omáčkou a další místní specialitky ... je to jasné, příští rok na stejném místě. A výsledek procházky ... unavená těla, příjemně zaplněné žaludky. Doufám, že vydržíme alespoň do té půlnoci.
Loučeň - zámecký park a labyrintarium
Podzim je opravdu krásný, když je krásně ...
Krásný podzimní den nás zlákal k další procházce po oblíbeném Kokořínsku. Tentokrát jsme naši procházku ještě spojili s kontrolou našich ukrytých krabiček. Kešek, které jsem v tomto krásném koutě přírody založil. Martinské stěny a skalní útvar Husa a jako třetí cíl Kostelecké bory, místo, kde jsme ukryli naší třetí geocachingovou krabičku. Jestli jste tu ještě nebyli, budete si moci procházku zpříjemnit už třemi odlovy… A podzimní výlet jsme zakončili opravdu stylově … opékáním buřtíků v krásném tábořišti pod Krápníkem kousek od Tisícového kamene. Ještě, že Charlíci myslí na všechno. Jo, a kontrola krabiček dopadla výborně. Vyhnali jsme pár mravenců, vysypali jehličí, prohlédli si krásné zápisy našich kolegů kačerů … příprava na první sníh ukončena a čekáme na další nálezce …
Vidím Vidím, podzim ve skalách a Harasov aneb jak jsem zdrhnul z práce
Tak tenhle výlet byl opravdu neplánovaný. Původně normální pracovní den a po ránu plánovaná pracovní cesta na stavbu a stavební úřad severně od Prahy. Už od samého rána byl krásný den a modrá obloha a když jsem si v předpovědi počasí již poněkolikáté vyslechl informaci, že to dnes bude posladní krásný podzimní den a tak podobně, rozhodl jsme se tak trochu zdrhnout z práce. Ulli jsme měl sebou a pohledem určitě souhlasila s tím, že bude lepší se nevracet do kanceláře a raději vyrazit do lesa, foťák v batohu a tak mi nic nechybělo k tomu, abych se vypravil na svá oblíbené místa na Kokořínsku. Mám tu ještě stále několik několik nevyřízených kešek a míst, která jsem chtěl navštívit a tak jsme vyrazili do okolí Želíz a Vidími. Prošli jsme se po lese v okolí Čertových hlav a potom vyrazili na odlov kešky Vidím Vidím metodou „jdi za šipkou“, což je v místních skalách občas náročnější, ale o to zajímavější postup. Nakonec jsem k odpolední procházce kolem Harasova ještě zlákal Charlíky a tak si labíci užili navíc příjemného podzimního vykoupání. Den jsem zakončil na krásném místě nad rybníkem Štampach, kam mě zavedla cesta za další keškou. Byl to opravdu krásný podzimní den a tak jsem vůbec nelitoval svého neplánovaného útěku z práce. Jen to, prosím, na mě neříkejte šefovi … i když vlastně ... já jsem přeci šéf …
Jizerské tisícovky VI - Polední kameny
Nejkrásnější výhledy a krásný podzimní den v Jizerských horách
Ráno jsme se v Praze probudili do mlhavého dne a vůbec se nezdálo, že by se to mělo změnit. A protože předpovědi počasí neochvějně slibovali v horských oblastech slunečno, tak jsme rychle sbalili a s malým zpožděním vyrazili směr Jizerské hory. Myslel jsem, že si najdu nějaký hezký horský potok a zkusím fotky podzimních prosluněných zákoutí se stativem a dlouhými časy na tekoucí vodě. Vybrali jsme si cestu k vodopádům Černého potoka, ale to nakonec nebyla ta správná volba, protože i když byl potok a vodopády krásné, byly v hlubokém stínu kopců a to prostě nebylo ono. Tak jsem měl stativ jen jako doplňkovou zátěž při stoupání na krásné vyhlídky na Hajní kostel a Frýdlantské cimbuří. Nakonec jsme si tedy místo potoků užili nádherných výhledů a do naší sbírky si připsali další Jizerskou tisícovku - Polední kameny – 1006 m.
Konec flyballové sezony, nádherný den a úžasné závody v Českých Budějovicích
Poslední letošní flyballové závody a lákavá předpověď počasí mě vylákaly na malý fotografický výlet co Českých Budějovic. Pravda, na začátku dne počasí nevypadalo tak ideálně, protože po mrazivém, ale slunečném ránu cestou z Prahy, se slunce před příjezdem do Budějovic schovalo a tak byl začátek závodů opravdu mrazivý a ruce na objektivu docela tuhly. Naštěstí podzimní slunce mraky brzo rozpustilo a vše bylo najednou mnohem příjemnější. A i díky tomu se závody opravdu povedly. Velká konkurence včetně několika zahraničních týmů, dramatické souboje ve všech divizích až do samého závěru a úžasné vyvrcholení v podobě statečného boje oslabené Laviny Alfa s belgickými Flying Dogs. Nakonec rozhodlo až opakované finále a krásné poháry si z jihu Čech poprvé odvezla zahraniční konkurence. Ale souboj to byl opravdu úžasný …
Nádherný den s létajícími psy na mezinárodním mistrovství České republiky
Mistrovství republiky v dogfrisbee, to by měla být ta nejlepší akce pro milovníky létajících psů a frisbee. Byl jsem moc rád, že se mi podařilo udělat si volnou neděli a vypravit se do Nymburka na závody. A nebylo čeho litovat. Opravdu to byla ta nejlepší dogfrisbee soutěž, kterou jsem zatím viděl. Počasí bylo nádherné, možná až příliš, organizátoři dokonale připravení, přišli i diváci a tak měly závody skvělou atmosféru. No a soutěžící s jejich výkony byli tak úžasní, že jsem místy až zapomínal fotografovat. Ale i na focení došlo a měl jsem tak další možnost v mé snaze o zachycení létajících psů v akci. Je to pro mne zatím stále velký souboj s technikou, rychlostí a mým postřehem, protože ti psi jsou opravdu neskutečně rychlí. Takže hodně fotek se nepovedlo, ale snad těch pár, které jsem nakonec vybral do fotogalerie, trochu zachycují tu skvělou atmosféru, která v Nymburku byla.
Kostelík jako z pohádky, setkání s losem a na shledanou Norsko ...
Norsko 2011 - Oslo - hlavní město Norska
prac
Krásná procházka v podhůří pohoří Rondane a olympijská "vesnice" Lillehammer
Národní park Rondane byl jedním z hlavních cílů naší norské cesty. Dlouho jsme vybírali, na který z kamenitých vrcholů vylezeme, ale nakonec jsme se po těch několika minulých dnech na hřebenech Jutonheimenu rozhodli, zvolit trochu méně náročnou variantu a udělat si malou procházku v podhůří jižní části Rondane. A vůbec jsme nelitovali. Poznali jsme zase trochu jinou část krásné norské přírody. Nekonečné plochy lišejníků a vřesu jako obrovské měkké polštáře, lehce houpavá mokrá půda, obrovské pláně gigantických borůvek, výstup na horu Veslefjell s krásným rozhledem a návštěva krásného a divokého kaňonu Dørjuvet. A samozřejmě i trochu toho „lovu“ za dalšími norskými keškami, které byly v této oblasti zvlášť povedené. Prostě hezká procházka. A protože norské dny jsou dlouhé, byla to teprve polovina krásného dne.
Nejsevernější bod naší cesty a krásně deštivá procházka po domově trolů
Trondheim byl nejsevernějším místem na naší cestě po Norsku. Po několika dnech v horách Jutonheimenu jsme využili lepšící se předpovědi počasí a vyrazili ještě více na sever. Projeli jsme pohoří a národní parky Rondane a Dovre, navštívili vikingské pohřebiště, soutěsku a divoké peřeje na řece Driva a cestu ukončili procházkou v Národním parku Trollheimen. Tady v domově trollů nám sice ještě počasí moc nepřálo a geocachingovou procházku jsme prošli většinou v pláštěnkách, ale za to se nám tady podařilo nasbírat obrovské množství nádherných křemenáčů … a byla večeře. Do Trondheimu jsme již dorazili za krásného počasí a tak jsme si procházku a prohlídku města opravdu užívali. A když se na mne odpolední slunce usmálo i při fotografování opravdu nádherné katedrály Nidaros, už mě ke spokojenosti opravdu nic nechybělo. V podvečer jsme se ještě zastavili v Rorosu, dalším místě, zapsáném na seznamu památek UNESCO a potom už stačilo jen najít další místo na rozložení našeho stanu a ukončit další krásný den naší cesty.
Výstup na nejvyšší horu Skandinávie a sněhová vánice v srpnu … proč ne
Po trochu odpočinkovém dni na Trolí stezce, kdy jsme na nekonečných serpentinách trápili spíše brzdy a řízení našeho „myšáka“, jsme se s vyhlídkou celkem slušného počasí pustili do našeho dalšího horského výletu a to hned na nejvyšší vrchol Norska a celé Skandinávie, 2 469 metrů vysoký Galdhoppigen. Vzhledem ke stavu naší fyzické kondice a ubývajících sil jsme zvolili výstup méně náročnou cestou od chaty Juvashytta. Odtud již není nutné překonávat tak velký výškový rozdíl a navíc je tato trasa zajímavější tím, že zhruba polovina vede po ledovci Styggebreen. Nevýhodou však je, že na cestu přes ledovec je potřebné mít tu správnou výbavu - lano, úvazek a cepín. To sebou na dovolenou nevozíme a tak to pro nás samozřejmě znamenalo, že musíme trasu přes ledovec jít s horským průvodcem a se zapůjčenou výbavou pro navázání na lano, aby člověk nezapadnul do ledovcových trhlin. Výstup to určitě není příliš obtížný, pro zkušené horolezce tak trochu k pousmání, ale určitě není možné cestu přes ledovec úplně podceňovat. Nejsem horolezec, tak vám asi nemohu přesně popsat tu výbavu, ale pro nás „pejskaře“ se dá jednoduše říci, že je nutné jít na vodítku.